Úvaha postaršího personalisty

31. 07. 2017

 Článek PhDr. Pavla Škorpila, viceprezidenta Klubu personalistů.

Evropou obchází strašidlo rostoucí a nezřídka neuspokojené poptávky po zaměstnancích. Pro zaměstnavatele noční můra, pocit, že se stali rukojmími svých pracovníků. Tento pocit před letošními podzimními volbami prohlubují sílící populistické výroky nemalé části uchazečů o poslanecká křesla, které jdou takřka napříč politickým spektrem a snaží se dotahovat na sliby modrého z nebe dávané odborářskými bossy. Zaměstnavatelské svazy jsou ukřičeny, paradoxně díky tomu, že se vytvořily předpoklady pro větší prosperitu jejich „klientů“.


Nic nového pod sluncem, i když pro dnešní situaci stěží najdeme analogii, kam až paměť dnešní společnosti sahá. Bráno historickými zkušenostmi, zvýšená poptávka po zboží a službách prospívala podnikatelské straně, kdy zvýšená koupěschopnost jejich zaměstnanců posilovala tendenci k nastolení sociálního smíru. Teď to ale tak docela neplatí, viz stávka v bratislavském závodu koncernu VW. Více peněz v peněženkách po výplatách logicky zvyšuje chuť dopřávat si, obraty podniků také rostou, ale i ti, kteří jsou relativně dobře zaplaceni, požadují více. V tomto směru pohlížejí na západní vzory, bohužel ale ne ve všem. Růst celkového objemu hrubého domácího produktu po řadu kvartálů za sebou nepochybně je pozitivním jevem, ale HDP vytváří stále vyšší počet pracovníků a spočítáme-li hodnotu vytvořenou na hlavu, je zjevné, že růst produktivity práce na osobu již tak optimistický není. Ostatně personalisté vědí své…
S jídlem roste chuť a zaměstnanecká strana stupňuje své požadavky. Naše legislativa i exekutiva jí dodávají odvahu, firmám radí, aby na nedostatek vhodné pracovní síly reagovaly neustálým zvyšováním mezd, tedy přeplácením, a ve svém důsledku podporuje válku mezi zaměstnavateli, kteří si přetahují dušičky.
Náplň práce v útvarech, které mají řídit lidské zdroje, se omezuje hlavně na denní náborářskou činnost. Úporné hledání chybějících „kusů“ odsunulo do pozadí mnohé ze „zušlechťovacích“ činností, nemluvě o tom, že zaměstnavatelé v drtivé většině musili snížit požadavky co do kvality adeptů. Vzdělávání se redukuje na zaškolování nových nástupů, nemálo nově nastoupených odchází záhy, jakmile zjistí, že zaměstnavatel požaduje patřičný výkon a řádnou docházku do práce, případně někdo o pár kilometrů dál nabídne více peněz. Teze Karla Marxe „dělník nemá vlast“, kterou jsem kdysi jako student bral s pobavením, se naplňuje. Mizí pocit sounáležitosti, „oddanost“ jako by neměla žádnou hodnotu.
Sílí tlak živený médii i úřady práce, aby zaměstnavatelé ve svých nabídkách vypisovali výši mzdy. V této souvislosti mě napadá: Jako zaměstnavatel musíte žádat o souhlas zaměstnance při zpracování jeho osobních dat, ale žádá se po vás, abyste prozrazovali výše mezd, kdy na veřejně přístupném portálu musíte uveřejňovat data, ze kterých se dá odvodit mnohé, co patří do citlivých údajů. Jestliže existuje zákon o ochraně osobních údajů, nemělo by to platit také o datech zaměstnavatele?
„Otevřenost“ mzdové nabídky má i další účinky, které poškozují pracovní trh jako takový: Nabízející subjekty v zájmu dosáhnout vítězství v bratrovražedném souboji píší sumy se spojkou „až“, případně s dodatkem jako „po dvou letech“ apod., což mnozí uchazeči snadno přehlédnou. Pak jsou zklamaní, že to maximum, v jejich uvažování „zaručený příjem“, nedostali. Pracovní trh se čím dál tím více podobá (orientálnímu) tržišti, kdy ale kupující strana, rozumějme zaměstnavatelé prostřednictvím svých náborářů, je v roli nerovnoprávného zákazníka, který nemá jinou možnost než za zboží nabídnout co nejvyšší cenu, nezřídka bez ohledu na jeho kvalitu a spolehlivost.
Nasměrujeme-li naši úvahu k budoucnosti, napadne nás otázka: Co se stane, až jednou poptávka začne klesat? A to se stát musí, přece nelze trvale zvyšovat objem prodeje. Česká domácí spotřeba i zahraniční poptávka – a nyní blahořečme přes všechny kritické hlasy především naší integraci do Evropské unie - po produktech relativně kvalitních, opět relativně snadno vyrobitelných, a díky nedávné kurzové politice naší centrální banky stále prodávaných za dobré ceny jsou zatím schopny podporovat tendenci k růstu výroby a prodeje. Co ale nastane na trhu práce, až dojde k nasycení, které způsobí nadvýroba, nemluvě o dalším faktoru, jakým je nahrazování lidské práce stroji? Demografická křivka je neúprosná, pracovní síla v průměru stárne rychleji, než bychom potřebovali. Tenčící se vrstvu mladší mladších věkových skupin ve struktuře ekonomicky aktivního obyvatelstva zatím – neumím posoudit, zda zcela nebo jen částečně - vyrovnává zvyšující se věk pro odchod do důchodu, a také fakt, že mnozí lidé v důchodovém věku upřednostňují souběh dvou příjmů. Bude úbytek mladých pracovních sil tak velký, že i nadále budou pracující důchodci vítáni ve velkém množství? Přesluhující však z velké části pracují v kancelářích, kam robotizace asi tolik nezasáhne, naopak bude přibývat profesí v kategorii „bílých límečků“.
Ožehavým problémem se již nyní stává problematická struktura naší ekonomiky, jmenovitě skladba průmyslu, ve srovnání s vyspělými ekonomikami stále dosti náročného na podíl zaměstnanců konajících manuální činnosti. V ideálním případě by se při zvýšené robotizaci a „přirozeném“ snížení počtů lidí konajících manuální profese mohlo dosáhnout vyrovnání mezi pracovními nabídkami a počty vhodných adeptů. Bohužel se realizuje pesimističtější scénář, kdy stále více budeme postrádat vhodné pracovníky nejen z důvodu nedostatečného přirozeného přírůstku, ale i z důvodu neodpovídající kvalifikace či ochoty konat práci typu obsluha strojů a zařízení (operátor výroby). Roste nechuť konat manuální činnosti, přestože vyloženě „špinavé“ práce ubývá vlivem nasazení sofistikovanějších a z hlediska požadavků na podíl duševní práce na obsluhu náročnějších pracovních prostředků.
Studie či prognózy se shodují v názoru, že již v relativně blízké budoucnosti budeme konfrontováni s nedostatkem pracovní síly u všech skupin činností. Ve svém důsledku tento fakt ohrožuje hospodaření státu, kdy nedostatek „příjmů z příjmů“ do státní pokladny postihne generace připravující se na výkon práce na straně jedné a starší a nemocné, kteří již nemohou vydělávat peníze, na straně druhé. Jediným „příspěvkem“ stávající politické garnitury se stalo zrušení druhého pilíře, rozumějme možnosti aspoň z malé části ovlivnit výši důchodu. K tomu připočtěme chování státu vůči zaměstnavatelům, který vyzývá lid k akcím připomínajícím selské bouře éry druhého nevolnictví. Minusový přirozený přírůstek „domácí“ populace asi příliš nezmírní – také díky xenofobii živené médii a částí státní reprezentace – ani přistěhovalectví vhodných pracovních sil ze zahraničí.
Dojde-li dříve či později ke vzniku klasické hospodářské krize z nadvýroby, nebude to znamenat pouhé snížení objemu výroby, a logicky i snížení potřeby co do počtu pracovníků. Daleko větším nebezpečím je strukturální krize, která vyplývá z již zmíněného nevhodného složení jednotlivých hospodářských sektorů, a zvláště ze skladby našeho průmyslu s malým podílem subjektů vytvářejících vyšší přidanou hodnotu a s jednostrannou orientací na roli velkosériového dodavatele komponentů.
Ale život je hlavně o vytváření šancí, věřme, že stále je ve hře lepší varianta, i když ne bezbolestná: Hospodářská krize ozdraví ekonomiku, „narovná“ ji, přesněji řečeno „donutí“ ji k možné další prosperitě. Nahrazování lidské práce stroji/roboty dosáhne tak vysokého stupně, že se celková potřeba pracovníků výrazně sníží a s tím i přizpůsobí demografickému vývoji a nabídce volných či disponibilních lidských zdrojů. Robotizace přispěje ke zkrácení pracovní doby. To na jedné straně bude vnímáno pozitivně: už jen krásná představa: pracovat pár hodin týdně, do práce nastoupíme, až se nám zachce ukončit školní vzdělání při prodlouženém mládí, důchod zase budeme dostávat dříve…. I kdyby tomu tak bylo, v což nevěřím, položme si otázku morálního dopadu. Kutit nebo pracovat na zahrádce není koníčkem většiny lidí, nemluvě o tom, že význam takové práce již při dnešním dostatku potřebných statků se zmenšuje. Nebudeme si namlouvat, že jen tak z potěšení budeme všichni radostně hýkat při rytí svého políčka. Spíše lze předpokládat, že si člověk, kterého nikdo nehoní do pracovního procesu, nevytvoří sám od sebe potřebný denní režim, který hlavně bude i dodržovat. Na příkladech jedinců vyhýbajících se v dnešní době práci (a takové už najdeme i mezi svými spolupracovníky!) je zřejmé, že nečinnost vede k celkovému úpadku jedinců i celých společenských skupin. A obava z růstu počtu lidí stojících „mimo“ proces je na místě.


Pavel Škorpil

viceprezident Klubu personalistů ČR

HR a General Affairs Manager, Fujikoki Czech, s. r. o. 

Komentáře