Milada Záborcová: Hledá se člověk. Zn.: Spěchá

04. 06. 2018

 Dávná lidová moudrost říká, že hodnotu věcí mnohdy pochopíme až tehdy, když je nadobro ztratíme. V osobním životě takovéto zkušenosti znamenají mnoho bolestivých rovin. V posledním čase však i v pracovním světě začínáme tuto realitu vidět rovněž v neméně zasahujícím kontextu.


„Chybí nám lidi!“


Česká společnost se za poslední období velmi markantně proměňuje. Významný, ovšem možná málo reflektovaný obrat spadá do roku 2014, kdy nastal důležitý zlom na poli demografických údajů. Počínaje tímto rokem se totiž Česká republika začíná vyrovnávat s již očividným stárnutím své populace. Poprvé tak počty seniorů nad 65 let života převýšily počty dětí, kterým ještě nebylo 14 let. A pro ilustraci - v tuto dobu se také průměrný věk českých žen, který činil v roce 1989 ještě 36 let, zvýšil na 44 roků. Takto jsme věkově postoupili, jsme starší a dětí se rodí méně, takže jako společnost nedorovnáváme svoji přirozenou generační obměnu.

 Co na to zaměstnavatelé?


Dopad této proměnné poznávají v širokém vějíři spektra zaměstnavatelů prakticky všichni. Firmy, neziskovky, sociální služby. Úředníci, učitelé, zdravotníci. Sama jako lektorka a konzultantka se potkávám se všemi těmito oblastmi, do nichž jsem zvaná pro práci s jejich týmy i s jednotlivými zástupci a manažery. Je obecně známou informací, že některé pozice jsou hůře obsazované již dlouhodobě, poslední dobou se však, jak se zdá, s poptávkou po zaměstnancích a s inzercí pracovních příležitostí roztrhnul pytel. „Do svého týmu XY hledáme kolegu a možná jím můžeš být právě TY!“ Přijdou Vám takové věty povědomé?


Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá…


Inzerce, ať již formou internetové komunikace nebo prostřednictvím médií či na billboardech ale často nestačí. Personalistům se prohlubují vrásky na čele. I v případě zareagování alespoň nějakého počtu uchazečů ještě vůbec není jisté, zda se z řad potenciálních zájemců vůbec rekrutuje někdo, kdo bude pro firmu či jinou instituci přínosem. Odborník, ještě k tomu spolehlivý, zodpovědný a obdařený schopnostmi komunikovat a udržovat dobré mezilidské vztahy, bývá nezřídka onou pověstnou jehlou v kupce sena. Objevení takového člověka se pak téměř rovná výhře v loterii.


Kudy tedy „z lesa ven“?


V první řadě je asi důležité si uvědomit, že o tom, jestli na pracovišti lidé zůstanou a zda budou motivováni k příchodu i potenciální zaměstnanci noví, se rozhodlo už dávno, a rozhoduje se přitom stále. Nejlepší formou inzerce je totiž firemní kultura – a k firemní kultuře patří to, co se děje „uvnitř“. Přesně tyto informace o pracovním prostředí, o přístupech šéfa či kvalitě kolektivu, vnímají lidé vedle otázek zaměřených na obsah práce jako stěžejní. Pokud se během mé práce s týmy při personálních a procesních auditech ve všech možných prostředích snažíme řešit vzniklé obtíže, výsledně nacházíme mezi příčinami problematických situací zejména dva klíčové faktory:


Komunikace a vztahy


Nebo chcete-li – vztahy a komunikace. Ke stejným závěrům a odhalení spouštěčů neblahého, někdy až krizového vývoje při narušených vztazích či špatné komunikaci často docházím téměř všude - s mistry či dělníky výroby, s pedagogickými sbory, sestrami v nemocnici, nebo klidně s ředitelem neziskové organizace či jeho zaměstnanci. Snažím se s nimi pracovat tak, abychom mohli čerpat z několika fungujících zkušeností:


Co se vyplatí nepodcenit?


1. Nezapomeňme na ČLOVĚKA. Pracujeme s lidmi. Člověk by měl být na prvním místě. A pokud se lidé cítí dobře nejen v ohledu náplně pracovní, ale pokud mají zpětné vazby od vedení i kolegů, kteří je podporují a rozvíjejí i v dalších ohledech týkajících se jejich soukromého života, starostí, které prožívají atd., čili se necítí být pouhým „lidským zdrojem“, nýbrž opravdu „člověkem“, pak se loajalita k firmě či instituci významně zvyšuje a je výrazným motivačním faktorem. Ostatně – už Alexandr Veliký se snažil znát jména alespoň některých svých vojáků a zajímal se o jejich osudy – což byl tah, který se mu v odezvách a loajalitě vojska skutečně dost vyplatil.

2. Práce není jen o výkonu. Doba „devadesátek“ a tlaku na výkon je, domnívám se, již neinspirativní etapou. Dnešní zaměstnanci v ne zrovna ojedinělých případech říkají – nechceme se nechat úplně zničit. Máme toho hodně. Už nemůžeme dál. Kde je hranice? Jsem přesvědčena na základě mnohaletých pohledů a zkušeností práce s lidmi, že budoucnost tak vyhraje jiný typ manažerského myšlení a vedení. Budou to lídři, kteří budou umět dobře vnímat, jak se s nimi na pracovišti lidé cítí, a patřičně a včas na problémy reagovat, aby šlo znovu a opět – o ČLOVĚKA.


3. Mezi námi generacemi - aneb i přes věkové rozdíly si můžeme dobře porozumět. Mít různorodé týmy se v posledním čase konečně ukazuje jako velký potenciální přínos. Uplynulá dvě desetiletí nastartovala přitom od devadesátých let úhel pohledu poněkud opačný. Vypadalo to, jako by se přehoupnutím přes pomyslnou hranici padesátky s člověkem vytratily i všechny jeho kvality a přínos pro zaměstnavatele. Realita je přitom přesně opačná. Zkušenost, profesní vyzrálost, stabilita i ochota poznat v životě ještě nové věci a mít nové šance činí ze zastoupené kategorie zaměstnanců 50+ jednu ze silně atraktivních skupin, kterou si naše země ani nemůže dovolit podceňovat. V současnosti tvoří významnou sílu mnohých pracovišť, která se obávají – a oprávněně – i o to, komu jednou tito „služebně starší pracovníci“ budou své zkušenosti moci předat. Mladé kolegy se přilákat nedaří, starší byli léta nahlíženi celou řadou mylných a ubližujících mýtů a omylů. Někdy se ale stačí podívat na výhody propojení generací a jejich spolupráci optikou hodnot, kterou ta či ona věková kategorie do společné týmové práce přináší. A podpořit různorodé skupiny v tom, aby se vytvářely, poznávaly, pomáhaly si, vystupovaly vůči sobě bez zbytečných předsudků a negativních odsouzení. Výsledný efekt může být pak ohromující. To, co mladí skvěle a invenčně vymyslí, jim ti věkově pokročilejší na základě svých zkušeností pomohou zkorigovat. Nebo vyvrátit. Anebo – prostě zrealizovat! Základ ke kvalitní spolupráci na pracovišti opět ale spočívá v již nastíněné cestě – komunikace a vztahů. Nebo vztahů a komunikace. A vůle a ochoty se vzájemně poznávat a dávat všem věkových skupinám šanci.

4. A na závěr – je dobré si uvědomit, že peníze již nejsou často motivací. Tedy nezřídka ne tou primární. Ano, chodíme do práce zejména i kvůli výplatě, ale na příplatky a finanční bonusy zaměstnavatel své přetížené a vyčerpané zaměstnance již nenaláká. Ti chtějí něco jiného – odpočinout si, být s rodinou, mít čas na své zájmy a hlavně na své blízké. Zejména i mladší ročníky si tuto rovnováhu mezi pracovním a osobním životem umí lépe hlídat. A není to často jen z důvodu, že se chtějí bavit a práci dávat o to méně. Naopak. Přátelé a rodina patří k jedněm z nejzákladnějších a největších hodnot, které v životě máme. Čím více na to budeme v aktivním věku pamatovat, tím více se nám to jednou vrátí. Jednou se totiž každý z nás může dostat do situace, kdy, jak se říká, bude záležet už jenom na jediném: Aby na nás také ještě někomu záleželo…

Dnešní trendy a vývoj pracovního trhu ukazují k jedné důležité změně. Investice, která se opravdu vyplatí – je investice do stávajících zaměstnanců. Do těch, kteří na svých pozicích pracují, a kteří potřebují znát svou hodnotu – svou lidskou hodnotu směrem ke svému zaměstnavateli. Jde o jejich osudy, jejich potřeby, jejich starosti. Ale také zároveň o jejich dovednosti, kapacitu, schopnosti, erudici a profesní zralost i spoustu dalších devíz, kterými chodu svého pracoviště přispívají. Pracovat s nimi a starat se o jejich potřeby i spokojenost se opravdu v dobrém navrátí. Řada firem, institucí i organizací to již dávno pochopila. A jak je na tom ta vaše?

K výše zmíněným tématům a problematice připravujeme s Klubem personalistů workshop s výhledem realizace na podzim 2018.
Autorka:


PhDr. Milada Záborcová, Ph.D.

Působí jako konzultantka a lektorka komunikačních dovedností. Od roku 2002 se věnuje oblasti vzdělávání ve veřejné i soukromé sféře, v sociálních službách, v nemocnicích, ve školství i v neziskovém sektoru. Ve svých kurzech a workshopech se zaměřuje zejména na podporu a zlepšování mezilidských vztahů, zabývá se krizovou komunikací, řešením konfliktů při práci s lidmi, zvládáním změn a stresových situací a rozvojem emočních dovedností. Pracuje s týmy firem, poskytuje supervize, podporuje ve strategickém plánování nadace a neziskové organizace. Dlouhodobě se věnuje i vzdělávání starších dospělých a seniorů, zabývá se problematikou mezigenerační spolupráce a pozitivního zohlednění věku a potenciálu lidí. Vystupuje na konferencích, spolupracuje s předními vzdělávacími společnostmi, je členkou komisí rekvalifikačního vzdělávání. Své doktorské studium orientovala na problematiku smrti a umírání ve vztahu k hodnotám literatury, umění a filozofie. Sama publikuje a připravuje vzdělávací koncepty ve spolupráci s řadou vzdělávacích i neziskových organizací. Za podpory společnosti Seduo.cz natočila s kolegy na téma plánování profesní kariéry, age managementu, emocí v pracovní sféře a prevence syndromu vyhoření on-line kurz Budujte úspěšnou kariéru v každém věku.

Na základě zkušeností z mnohaleté práce s lidmi, kteří zažívají osobní krizi, jí na podzim 2017 v nakladatelství Grada vyšla kniha přinášející nové pohledy na zvládání zátěžových a vyhrocených situací s názvem Jak projít životními krizemi k životním výhrám. Více informací naleznete na www.milada.zaborcova.cz .

Komentáře